Přenos psychoterapeutických poznatků do praxe
V tomto článku je možné zaměňovat termíny „psychoterapie“ a „terapie“, stejně jako „klient“ a „pacient“. Jedná se o formální rozdíly.
V této mini-eseji bych chtěla přijít s jednou „divnou“ myšlenkou. Podle mě by každý měl k psychoterapeutovi chodit, ale někteří by si mohli troufnout i na „vyšší level“, tj. „být terapeut“. Tím nemyslím, aby zahodil všechno, co dělá, a otevřel si praxi, ale aby používal terapeutický přístup v každodenním životě. Aby byl silná podpora, o kterou se ostatní mohou v případě potřeby opřít.
Když se totiž podíváme na to, kdo to terapeut je, uvědomíme si, že terapeut je vlastně „jen normální člověk“, který má navíc vzdělání buď v psychologii, nebo v jiné humanistické vědě. Jejich existence taky prokazuje, jak náročnou cestu musí někteří projít, aby byli „normální“, tzn. aby neměli vlastní nevyřešené problémy, které by mohli přenášet na klienta. Většina lidí totiž „normální“ není. Mají spoustu problémů, které se naučili tak maskovat dobře, že o nich ani sami neví, nebo ještě nejsou natolik vážné, že by je napadlo zvažovat psychoterapii.
Psychologové, psychiatři a psychoterapeuti byli hlavně v minulosti zatíženi velkým společenským stigma, které vůbec nepomáhalo v jejich efektu. Člověk nemůže očekávat valné výsledky v oblasti, kde je klíčová důvěra a kooperace pacienta pro efektivitu léčby, pokud pacient důvěru nemá, nebo se dokonce bojí a hlídá si, co (ne)může říct. V psychoterapii je terapeutický vztah jednou ze základních složek, možná i ta nejdůležitější. Různé psychologické školy se k terapii staví jinak, ale mají společné rysy, mezi které patří terapeutický vztah, poskytování porozumění, posilování adaptivních („správných“, žádoucích) reakcí a odnaučení se těch maladaptivních (nežádoucích).
Někteří se bojí, že jediné, co psychoterapeuti dělají, je to, že se snaží klienta udělat na sobě závislým, aby co nejvíce vydělali. To ale ukazuje neporozumění role psychoterapeuta. Psychoterapeut nemá být primárně jakýsi „deštník“, kam může člověk zajít, aby se mohl vyventilovat, a mohl tak zpátky do svého nevyhovujícího neudržitelného života. Stejně jako u lékařů a ostatních pomáhajících profesí, nejlepší frekvence návštěvy je „co nejméně“. Dobrý psychoterapeut se bude snažit klienta v dobrém smyslu zbavit. Jeho cílem bude, aby klient překonal svoje problémy a stala se z něho silná samostatná osobnost, která se bude moct bez terapií obejít. Taky neplatí, že psychoterapeut klienta nekonfrontuje. Konflikt je přirozená část vztahů a jeho absence nutně neznamená, že je vztah dobrý, spíš naopak. Dobrý terapeut ale konfrontuje s citem, trpělivostí a porozuměním, vždy a jen pro dobro klienta. Rozhodně nevyužívá konflikt pro to, aby naplnil své vlastní potřeby, to by od něj bylo jako od určité autority nepřípustné.
Když už jsem představila, kdo psychoterapeut je a co dělá, a co naopak ne, mohla bych nakonec poskytnout obecný návod, jak se „laickým terapeutem“ stát. Budu přitom vycházet i z toho, jak jsou strukturované psychoterapeutické výcviky pro psychoterapeuty. Za prvé je potřeba podstoupit terapii (jak nečekané, já vím). Čím více sezení, tím lépe. Za druhé, bylo by dobré podstoupit nějaký úvodní kurz obecné psychologie. Samotná znalost komplexity lidské psychiky podle mého názoru člověku pomůže při naslouchání potížím druhých.